Standarty

V průběhu posledních dvou týdnů jsme představili nové ilustrace karet Legií a spolu s nimi příběh ze života neznámého legionáře – ten si nyní můžete celý přečíst i zde.

Věříme, že vše má svůj příběh – protože ten dodává obyčejným věcem duši.

Pro slávu…

Již několik hodin se brodili sněhem, šleháni ledovým vichrem. Zachumlal se víc do pláště a záviděl barbarům jejich kalhoty. Cítil jak mu dochází síly – neměl to včera tak přehnat s vínem. Ale když vyhrál dvojnásobek svého měsíčního žoldu v kostkách, musel to oslavit.

Ze ztuhlé ruky mu vypadl štít. Hned se pro něj sehnul, ale vítr se do něj opřel tak nešťastně, že spadl do sněhu. Snažil se rychle vstát, aby si toho nevšiml centurion a nedostal vynášení latrín za porušení pochodového útvaru. Pozdě – na rameni ucítil ránu centurionovi hole. „Vstávej vojáku! Co se tu válíš ve sněhu jak děvka v peří? Jsi římský voják, tak se podle toho chovej. Když to před stovkami let dokázali přejít kartáginští psi, dokáže to i taková vínem nasáklá onuce jako jsi ty. Vztyk! A vrať se na své místo, máš týdenní vynášení latrín, to tě naučí, že nemáš nic chlastat před začátkem tažení.“

S tvářemi zarudlými mrazem a studem se vrátil na své místo. A dál se brodil tím zamrzlým peklem.

Sníh, led, vtíravý mrazivý vítr a zasněžené vrcholky alpských průsmyků byli již daleko za nimi. Do nablýskaných řad legionářů se vracel veselý duch, vojáci si spolu povídali, občas zazněla i pochodová píseň; o tom jak stará šenkýřka ředila víno a jak jí na to přišel vysloužilý centurion, čímž vznikl velice zajímavý rozpor končící ještě zajímavěji v bytě nad hospodou.

V poledne se konečně po dlouhých a náročných dnech v horách v klidu najedli teplé kaše. Legát dokonce nechal své otroky, aby roznášeli víno. Odpoledne opět probíhalo v dobré náladě, procházeli přes travnaté louky a pole na kterých osadníci zasévali plodiny. K večeru se před nimi objevil velký pás lesa. Jak se k němu blížili, jarní Slunce jenž je celou dobu doprovázelo se začalo schovávat za temné dešťové mraky. U ústí lesní cesty zazněl rozkaz k zastavení.

Sedl si na kraj cesty a byl rád, že si může odpočinout. Nohy natáhl přes sebe, aby v nich uvolnil tak známé napětí z dlouhého pochodu v plné polní. V zápětí k němu dolehl dusot vojenských bot a jen tak tak stačil dát nohy k sobě, než přes ně přeběhl jeho centurion. Spolu s ním mířili k legátovi i ostatní důstojníci. „Myslíš, že tím lesem půjdeme ještě dnes?“ ozval se nováček po jeho pravé straně a vytrhl ho z myšlenek. Podíval se na něj – čerstvý legionář měl v obličeji výraz o kterém si zřejmě myslel, že je výraz ostříleného veterána, ale byla to grimasa plná obav; ne-li strachu. „Nevím,“ odpověděl, „není to naše věc. Když nám řeknou, abychom se zvedli a šli, tak půjdeme.“ Pronesl to tónem, který jasně napovídal, že se o tom nechce dál bavit. Nováček se zatvářil zklamaně, zvedl se a šel se zeptat ostatních.

Po krátkém odpočinku zazněl rozkaz k pochodu lesem. Jakmile vešli mezi první stormy, veselé povídání vystřídalo tíživé ticho. Občas ho někdo porušil remcavým šeptem. Dvě řady za ním zaslechl rozhovor dvou vojáků.
„Je to šílenství, jít do tohohle prokletého lesa a ještě navíc v dešti!“ utrousil první.
„Máš pravdu. A navíc bude brzy noc.“ přitakal druhý.
„Zavřete huby!“ zařval centurion, „kdo bude kecat, dostane 5 ran holí.“
Všiml si, že i v centurionově hlase zaznívají obavy. Chápal proč, Římané nemají v lásce lesy, zvláště tady v Germanii. Ikdyž je to už stovky let co generál Varus zavedl tři legie do zkázy v bitvě v Teutoburském lese daleko odsud, vzpomínka na strašlivým masakr byla stále příliš živá.

Po dvou hodinách rychlejší chůze se spustil prudký déšť, který temnotu lesa ještě více prohloubil. Za další hodinu došli na mýtinu. Uprostřed ní stál kůl a na něm nabodnutá lidská lebka. Když ji míjeli, udeřil blesk. Pro mnohé špatné znamení – snad i bitva. Na konci mýtiny už viděli světlo, které značilo konec lesa. Nejraději by se dali do běhu, aby byli co nejdřív pryč. Udeřil další blesk, stromy jako by se skláněly čím dál níž. Legionářům se skoro zdálo, že po nich natahují ruce samotní bohové, aby jim zabránili v průchodu.

Písek, kam až oko dohlédlo.

Moře písku, suchý vzduch a nesnesitelné vedro.

A také ticho, občas porušené šustícím větrem.

Měl pocit, že už byl snad úplně všude. V zamrzlém peklu v Alpách, děsivém lese v Germánii a teď i nehostinných pustinách Afriky. Sálající sluneční paprsky rozpalovaly pláty jeho brnění. Tekly z něj proudy potu a propocená tunika se mu lepila k tělu. Jak rád by nyní pocítil alespoň pár kapek deště!

Nerostlo zde nic; na míle daleko nebyly žádné rostliny. Když narazili na oázu, našli v ní jen jedovaté štíry a hady. Písečné duny se občas střídaly s horami i rovinami. Písečné bouře nebyly nic výjimečného.

Přes den neúnosný hic, v noci strašlivá zima. Položil si otázku, proč vlastně stojí císaři tato území za dobytí? Vždyť je tu jen písek a kamení.

Ale to byl úděl římského legionáře, cestovat po celém známém světě a šířit civilizaci pro slávu svého císaře a slávu Říma…